Ludvík Šimek

Ludvík Šimek (19.1.1837 – 25.1.1886, Praha) nastupuje společně s dalšími sochaři odchovanými v dílně bratří Maxů v 60. letech. Kvůli časté spolupráci s architekturou, se chtějí, jak to odpovídalo tehdejším tendencím evropského umění, oblevivšího renesanci, vyrovnat s novorenesancismem, postupujícím tehdy hlavně v architektuře, slohově a myšlenkově se pak shodují ve snaze pokročit v řešení rozporu mezi idealismem a realismem, který je právě už jedním z hlavních rysu umění obou Maxů. Šimek společně s Wildtem a Seidanem tvořili jádro těchto sochařů. Vlastnosti příznačné pro Šimkovu ranou tvorbu jsou smysl pro harmonii vnitřní i vnější, zdravý sochařský cit pro plnost tvarů i schopnost monumentální představy.

Šimek poznal umění v Mnichově a Itálii. Z období před odchodem do Mnichova je socha sv.Jana Křtitele, ještě pod dozorem Emanuela Maxe, a socha Rudolfa Habsburského. Před odjezdem do Říma začal pracovat na postavách generálů Pappenheima a J. de Weerta, jejichž sádrové modely z roku 1864 jsou v Národní galerii v Praze. V Itálii se stýkal s Václavem Levým a Antonínem Barvitiem. Zde podle kreseb Josefa Mánesa modeloval figurální medailony určené k výzdobě dveří kostela sv.Cyrila a Metoděje v Karlině.

Z Itálie se vrátil roku 1870. Z jeho prvních prací v Praze – například už zmíněné reliéfy na hrobce rodiny Šebkovy a Lannovy v Olšanech. Pak začala práce na Jungmannově pomníku, jehož náčrtek si přivezl z Říma.

Přípravy ke stavbě pomníku Josefa Jungmanna - symbolu síly obrozeneckého národa - začaly již roku 1866 z popudu Františka Palackého a později Ladislava Riegra a měl ho původně s Antonínem Barvitiem dělat Václav Levý.Toto období ještě spadalo do doby, kdy byli v Římě, a Václavu Levému došla z vlasti nabídka, aby provedl návrh pomníku. Z Barvitiova podnětu studoval sochy ve Vatikánu a provedl podle nich malý model, k jehož realizaci však nedošlo. Levý roku 1870 zemřel, a tak na jeho místo nastoupil sochař Ludvík Šimek, nejmladší a nejlepší z generace Maxových žáků, který se právě vrátil ze svého pobytu v Římě, kde se stýkal s Václavem Levým, důvěrně poznal jeho umění a načerpal z něj, co mohl. Pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí vedle Václavského je také jeho hlavní dílo. Šimek zhotovil model podle Levého skici a v roce 1872 byl  odlit ve Vídni. Barvitiovi, který byl přítelem Levého i Šimka, připadl návrh podstavce. Definitivní plán byl hotov roku 1876 v Bavorsku. Odhalení pomníku se konalo 15.května 1877 a Barvitius odnesl velký podíl slávy z celé práce. Zasloužil se za situování pomníku, výškové odměření a profilaci.

Myšlenka sochy sedícího muže, který píše, je převzata z antiky. Vystihuje ideově typ osvícence klidně sedící postavou. I když modelace zůstává na povrchu ještě trochu chladná, prozrazuje celkový rozvrh tvarů i obrysů ruku zkušeného sochaře. Pomník má intimitu i velikost, je životný, aniž by byl přetížen realismem, je mírný a přece dost slavnostní pro památku skromného učence.

Pomník výrazně přečnívá nad ostatní Šimkova díla, patrně proto, že tvořil s pomocí skici Levého. Má vynikající kvality, které ho staví do první řady sochařských pražských výkonů 19. století. Nenásilně využitá drapérie pláště sceluje obrys sochy. Sedící bronzová postava v nadživotní velikosti se svitkem v levé ruce je na hranolovém podstavci z leštěné žuly(kónický mramor) zdobeném girlandami. Výborné je odstupňování kamenného soklu navrženého Barvitiem, zakončeného výraznou římsou. Příkladné je také začlenění do okolního prostoru Jungmannova náměstí, ve kterém pomník ani nemizí ani ho neutlačuje, ale harmonicky ho vyvažuje ve vyšší uměleckou hodnotu.

Šimkův pracovní úspěch byl založen na spolupráci s předními architekty. Často se uplatňoval při sochařské výzdobě Mockerových neogotických úprav, rekonstrukcí a přestaveb. Z jeho prací jsou to reliéfy na hlavním portálu sv.Petra Na poříčí z roku 1876, sv.Václav na Novém probošství na severní straně Svatojiřského náměstí z roku 1879, poprsí proroků na hlavním oltáři a sochy sv.Anny, Lukáše a Metoděje v arkádách kaple sv.Anny ve svatovítském dómu z let 1875 – 80 nebo sochařská výzdoba Prašné brány českými panovníky z let 1875 – 1876.

Šimek patřil také ke skupině sochařů, kteří vytvořili galérii významných světových hudebníků a výtvarných umělců budovy Rudolfina.

Roku 1884 zhotovil na náklady Pražské obce sochu Bruncvíka, volnou repliku původní, Švédy zničené plastiky ze začátku 16.století na Karlově mostě, není přímo na něm, ale pod ním. Na hlavici šestého pilíře Karlova mostu ve směru od Malé Strany je umístěna kopie této sochy náhradou za původní sochu Bruncvíka. Na pseudogotickém podstavci stojí pískovcová postava rytíře v brnění s helmicí na hlavě. V pravé ruce má vztyčený meč, u pravé nohy štít se znakem Starého Města pražského. U nohou mu leží jeho věrný lev. Pod podstavcem je 11 štítků se znameními neznámého původu. Snad by se mohlo jednat o značky mistrů, jež se podíleli na stavbě mostu.

Jako mladý Šimek nepostrádá ani bezprostřední svěžesti sochařského podání, které čestně obstojí vedle raných prací Levého i vedle některých skic Myslbekových. Přímou konkurenci s Myslbekem ale snáší špatně. Nelze mu však upřít rys, pro který se nejvíc odlišuje od všech svých kolegů ze školních let – vědomí umělecké odpovědnosti, svědomitosti, se kterou se celou svou osobou staví za každý úkol, kterého se ujme.