Antonín Viktor Barvitius

Antonína Barvitia (14.7.1823 – 20.7.1901, Praha) můžeme zařadit mezi generaci národního divadla 2.poloviny 19.století tvořící v Praze – architekty, kteří dospěli svým dílem k mimořádné úrovni. Narodil se v rodině panského úředníka, v mládí studoval architekturu v Praze, potom odešel do Vídně, kde ho vyučovali nejvýznamnější architekti Evropy té doby(např. Eduard van der Nüll, August Siccardsburg).

V roce 1854 dostal dvouleté cestovní stipendium do Itálie. Po jeho ukončení se usadil v Římě, kde se věnoval hlavně restaurování paláce Venezia v Římě, sídla rakouského velvyslanectví, o jehož průběhu také zpracoval rozsáhlé pojednání jako architekt, archeolog a restaurátor paláce. Pobyt v Římě z něj učinil přesvědčeného neorenesancistu.

V roce 1864 se vrátil do Prahy a působil jako samostatný architekt. Řadu projektů zpracovával se svým švagrem, architektem Vojtěchem Ignácem Ullmanem. Pro umělecké práce v jiných výtvarných oborech si hned z počátku vybral malíře Františka Sequense a sochaře L.Šimka, který se také vrátil roku 1870 definitivně z Říma. Jejich spolupráce vytrvá až do zbudování vrcholného Barvitiova díla, basiliky sv.Václava na Smíchově.

Prvním větší Barvitiova práce po návratu do Prahy byl roku 1866 projekt dvojité hrobky pro rodinu Lannovu a Šebkovu na Olšanech s Ignácem Ullmanem. Otevřenou kapli, v níž zkombinoval motivy gotické a renesanční, ale i prvky románských lisén a obloučkového vlysu v dojmově malebnou jednotu. Levý vytvářel pro hrobku reliéfy Madony se sv.Josefem a sv.Annou a Krista mezi sv.Vojtěchem a Matějem. Malé reliéfy na východním průčelí vytvořil Ludvík Šimek.

V roce 1870 dokončili pro stejnou rodinu Lannovu vilu v Zahradní ulici. Při stavbě vily soustředili pozornost na vstupní část s portikem ukončeným jónskou lodžií, belvedér ve formě asymetricky usazené věže a vyhlídkovou terasu. Za vestibul umístili dvoupodlažní schodišťovou halu, na níž navazují reprezentační salony v přízemí. Jejich malířskou výzdobu i výmalbu zahradní lodžie provedl architektův bratr Viktor Barvitius. Lannova vila představuje „italský sen“, stejně jako jej do svého zboření představovala sousední Lippmanova vila postavená oběma architekty ve stejné době.

Mistrovským dílem tohoto období je Gröbeova vila v Havlíčkových sadech na Vinohradech, jejíž stavba začala roku 1870. Je to jeho nejúspěšnější dílo v oblasti civilní architektury. Dokonalá evokace toskánské vlašské vily i zahradní kultury 15.století, vzniklé za spolupráce architekta Josefa Schulze, který se podílel na vnitřním vybavení, a sochaři Bohuslavem Schirchem a Josefem Vorlíčkem. Svahovitý terén byl vyřešen po způsobu italských renesančních zahrad terasami, eliptickou  grottou, schodišti a vodotrysky s vilou pojatou jako dvoupatrový renesanční zámek s portikem, balkony a loggiou Vila je dokladem úsporného zkoumání, jak vyřešit stavbu a zbavit se nadbytečné ozdobnosti. Tento architektonický směr ovlivnil i další Barvitiovo dílo – budovu hlavního nádraží v Praze, realizovanou roku 1870 jako honosnou renesanční římskou vilu na trati Františka Josefa I. Byl to obdélný dvoupatrový blok členěný pilastry s dvěma nárožními věžemi, mezi než včlenil čtrnáctiosý vstupní portikus. Na tuto vilovou kompozici připojil z obou stran boční arkádové chodby spojující hlavní budovu s přízemními pavilony, opatřenými toskánskými sloupovými portiky. Pečlivě navrhl i dekoraci salónů, čekáren a veliké ústřední haly, kdy užíval své studie z italské cesty.Budova však bohužel neodpovídala rozvoji železniční dopravy, a tak po třiceti letech musela ustoupit modernější a funkčně způsobilejší secesní stavbě Josefa Fanty.

Neuskutečněný zůstal návrh na skupinu budov pro Společnost vlasteneckých přátel umění. Další neúspěch roku 1874 byl v soutěži o návrh domu umělců Rudolfinum. Vyhráli Zítek a Schulz.

Tyto neúspěchy Barvitia zasáhly. Přidal se ke Křesťanské Akademii a tvorbu rozšiřuje na návrhářství ve zlatnictví a stříbrnictví. Za jeho působení v Křesťanské Akademii dosáhlo pražské zlatnictví pozoruhodné úrovně. Vrací se k oceňovaní hodnoty materiálu a poctivé řemeslné práci a vyzvedá účelnost a logiku předmětu. V tomto období se také podílí na pomníku Josefa Jungmanna před kostelem Panny Marie Sněžné. Navrhuje v Praze činžovní domy, provádí rekonstrukci na klášteře sv.Voršily v Národní ulici, řídí úpravu interiéru kostela sv. Vojtěcha a pro kostel sv.Bartoloměje navrhuje novou kazatelnu.

Od konce sedmdesátých let se soustřeďuje jeho umělecká činnost hlavně na obor církevní architektury a uměleckého řemesla. V rozmezí dvaceti let, kdy působil v Křesťanské Akademii, nakreslil desítky návrhů kalichů, ciborií, pacifikálů a monstrancí a vypracoval návrhy na oltáře, kazatelny, křtitelnice, vnitřní zařízení kaplí a kostelů a také návrhy na hroby, hřbitovy, kostely a činžovní domy.

Největším dílem tohoto období je smíchovská křesťanská trojlodní bazilika sv.Václava s dvěma padesátimetrovými věžemi v novorenesančním slohu z let 1881 až 1885. Barvitius vyhrál společně s Ullmanem soutěž v roce 1876, ale dalšími pracemi se zabýval pouze Barvitius. Kostel měl být umístěn na místě tehdejší Portheimovy zahrady. Jako novorenesanční architekt vytvořil ve stavbě chrámu sv.Václava jednu z nejlepších prací toho druhu v Praze vyváženou v proporcích a řešenou s výjimečnou citlivostí pro užitý materiál. Vybavuje kostel do nejmenších podrobností, bohoslužebným náčiním, vnitřním zařízením a uplatnil i výzdobné techniky, které se snaží ve svých dílech prosadit už od dob svého římského pobytu. Je to především mozaika, která zdobí interiér kostela a v ornamentálních motivech se objevuje i na jeho průčelí. Sochy před hlavním oltářem jsou od Čeňka Vosmíka. Průčelí stavby je z cihel s pískovcovým kvádrovým armovaním a římsami. Tři portály s majolikovými reliéfy poprsí českých patronů, což je novinka v pražských poměrech, jsou od Ludvíka Šimka, stejně jako další plastiky. Barvitius tuto harmonickou stavbu komponoval v odvozeninách zlatého řezu.

Stavbou smíchovské baziliky byla vlastně dovršena Barvitiova umělecká činnost, potom už nepřicházelo nic nového. Pořádal materiál k Palazzo di Venezia a pečlivě třídil své studie, návrhy a skici. Rok po jeho smrti bylo vše vystaveno v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tak poprvé i naposled v takové úplnosti se veřejnost seznamuje s prací architekta, jehož dílo podstatně přispělo k obrazu architektonického i uměleckořemeslného života v Praze let sedmdesátých a osmdesátých. Představitel renesančního pojetí architektury obohatil český vývoj v druhé polovině 19.století o slohově čisté stavby, ať to byly vily, činžovní domy, hrobky, kostely i kaple. Ve všech těchto dílech projevuje se jeho vídeňské školení, podmíněné Semperovými ideami, a bohatá italská průprava. Na základě těchto zkušeností, vídeňské a římské, přináší do Čech nové pojetí renesance, důkladně promyšlené do nejmenších detailů.